Hra o počasí
Prší. Všichni se schovávají pod deštníky. Pod zeleno stříbrnými deštníky. Na deštnících se střídají tři zelené a tři stříbrné pruhy. Přitahuji si svou šálu ve stejných barvách víc ke štíhlému krku, aby mi na něj tolik nefoukalo. Stojím na ohoblovaném dubovém dřevě a nohy mi kloužou v návalu vody, která stéká pod moje černé lodičky. Nevím, proč tu jsem. Tedy vím, proč tu jsem, ale nevím, proč dnes.
Prší. Sleduji hru. Ta hra nemá žádný smysl. Přeřítí se kolem mne jeden hráč a všechny v dosahu ohodí další sprškou vody navíc ze svého dlouhého pláště. Lituji, že jsem si na sebe vzala jen skládanou černou plisovanou minisukni. Ale jsem ráda, že mám alespoň punčochy. Moc teplé nejsou, ale lepší než nic.
Prší. Všichni křičí, avšak přes bouřku se jejich hlasy vůbec nerozléhají. Vítr mi rve slova od úst a odnáší si je do niter té hrozné bouřky. Já tu hru, která před námi ubíhá, nechápu. Stejně tu musím být. Tak to prostě je. A taky to tak zůstane. Jsou dny, kdy mi to nevadí. Dny kdy ráda křičím z plných plic a následně si týden léčím hlasivky horkým čajem s medem. Při vzpomínání na tyto okamžiky se mi vrací chuť do této hry. Už ji chápu. Proč se všichni pořád tak honí. Jsem nadšená z toho, co před sebou vidím. A tak ze všech sil nadšeně a plná štěstí křičím.
„Zmijozel!!!“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář